V roce 1849 byla v Praze založena Obchodní a živnostenská komora, která se dlouhodobě snažila zřídit uměleckoprůmyslové muzeum pro povzbuzení umělecké činnosti a pěstování vkusu v průmyslu. Muzeum vzniklo v roce 1885 a do výstavby vlastní muzejní budovy vystavovalo v Rudolfinu.
V roce 1895 získalo muzeum na hranici Josefova vhodný pozemek pro výstavbu muzejní budovy. Stavební výbor svěřil vypracování plánů Josefu Schulzovi, provedení stavby bylo na základě ofertního řízení zadáno firmě Hübschman a Schaffer. Stavba byla zahájena 2. února 1986, slavnostní otevření budovy se konalo 18. listopadu 1900. Schulzova architektura kladla důraz na vnější efekt a budova již brzy nevyhovovala svému účelu. Vzhledem k rozrůstajícím se sbírkám začala koncem 30. let 20. století příprava dostavby muzea. Soutěže se zúčastnila řada významných architektů, ale vzhledem k válečným událostem byla příprava dostavby v roce 1942 ukončena. V letech 1943–1945 byly v budově muzea umístěny kanceláře a kreslírny podniku Letov, sbírky byly provizorně rozmístěny po různých objektech. V roce 1949 bylo muzeum zestátněno; v letech 1959–1969 bylo spojeno s Národní galerií, která začala v roce 1961 připravovat opravu střešní krytiny, obnovu fasád a další stavební úpravy. Práce byly zahájeny v roce 1966 a jejich výsledky odpovídaly možnostem socialistického stavebnictví. V roce 1968 byla budova prohlášena za kulturní památku. V roce 1970 se muzeum stalo opět samostatnou institucí a z důvodu rekonstrukce vnitřních prostor zůstalo až do roku 1985 uzavřené. Rekonstrukce nebyla příliš šťastná, při vybourání části patra se poškodila statika budovy a rozvody přirozeného větrání. V roce 2000 byly upravovány expozice s cílem vystavit i další sbírky z depozitářů muzea. Většina sálů byla již využívaná jako naprosto nevyhovující depozitáře; postupně byly přetěžovány vodorovné i svislé nosné konstrukce. Průzkumem byla zjištěna nízká pevnost cihelného zdiva a nepříznivé základové poměry. Fasáda byla rovněž v havarijním stavu. Historické výstavní sály, které byly v průběhu let přebudovány na depozitáře a pracovny, přestaly být přístupné veřejnosti. V roce 2008 byl připraven program obnovy a nového využití. Cílem byla rekonstrukce budovy a obnova její původní výstavní funkce. Sbírky byly postupně přestěhovány do dočasných skladů a v roce 2013 byla zahájena komplexní rekonstrukce.
Do výběrového řízení na generálního projektanta jsme se přihlásili spolu s projektovou organizací Arch.Design Praha. Uspěli jsme a nakonec se Arch.Design věnoval projektové přípravě opravy Bílé věže v Hradci Králové a náš ateliér si ponechal projekt komplexní obnovy budovy Uměleckoprůmyslového muzea. Sály s dekorativně malovanými stropy v 2., 4. a 6. NP byly vráceny expozicím. Do podkroví byly vestavěny pracovny pro odborné pracovníky, jejichž přítomnost je v budově nezbytná, a depozitáře pro přechodné uložení sbírek. Zásadní změna proběhla v 1.NP. Vedle pokladny a kapacitní muzejní prodejny vznikl přednáškový sál a kavárna s volným sezením v předzahrádce do náměstí J. Palacha. Dosud výjimečně přístupná předzahrádka byla navrácena do původní úpravy s fontánou. Hlavní vstup byl přemístěn z ulice 17. listopadu k exponovanému nároží do náměstí J. Palacha. Na počátku roku 2016 byla dokončena novostavba depozitáře ve Stodůlkách a tím byly splněny podmínky k expozičnímu využití historické budovy.

Uměleckoprůmyslové muzeum, fasáda, Praha 1

Uměleckoprůmyslové muzeum, vyklizený sál knihovny pro veřejnost, Praha 1

Uměleckoprůmyslové muzeum, 1. patro, přízemí, podkroví

Klášter založila kolem roku 1231 pro řád klarisek dcera krále Přemysla Otakara I. sv. Anežka za pomoci svého bratra krále Václava I. Jednalo se o první gotický objekt v Praze. Před rokem 1240 byl v jeho jižním sousedství založen klášter minoritů, takže vznikl pozoruhodný útvar dvojkláštera, kde byla pohřbena řada členů přemyslovského rodu. Za císaře Josefa II. byl klášter zrušen a objekty byly upraveny jako nájemní dům. Při asanaci Starého Města Pražského mu hrozila demolice, a proto vznikla Jednota pro obnovu kláštera bl. Anežky, na jejíž popud došlo k prvním úpravám značně zdevastovaného areálu. Další úpravy probíhaly od roku 1940, potom v letech 1958–1963 a jeho zásadní rekonstrukce proběhla v letech 1965–1986 (architekti Karel Kunca a Josef Hlavatý). Klášter je nejen vynikající stavební památkou, ale měl také veliký vliv na kulturní rozvoj v českých zemích, a proto byl v roce 1978 vyhlášen národní kulturní památkou. Od roku 1963 jsou v jeho prostorách umístěny sbírky Národní galerie.
V roce 2000 jsme na základě vyzvané soutěže na zpřístupnění expozic Národní galerie imobilním návštěvníkům navrhli stavební úpravy, které se dotkly domů čp. 812 a 813 v předpolí kláštera a severojižního křídla kláštera klarisek. Když potom v roce 2002 zatopila povodňová vlna parter klášterního areálu, byli jsme vzhledem k předchozí dobré spolupráci požádáni o řešení vzniklých problémů. Řada dílčích projektů na obnovu a úpravu historických prostor byla dovršena v závěru roku 2004, kdy byl ve spolupráci se Zdeňkem Chudárkem zpracován aktualizovaný generel dalšího využití kláštera. Schválená koncepce byla rozpracovávána do dílčích prováděcích projektů, bohužel následné realizace byly vždy jen fragmentem původního záměru.
Oponentem ze strany Národní galerie byl Ing. Josef Straka, jeho cenné rady jsou ­zapracovány do všech postupně odevzdávaných projektových řešení. V roce 2007 bylo provizorní oplocení z vlnitého plechu, které ohraničovalo prázdné plochy po klášterské čtvrti zbourané v 50. letech 20. století, nahrazeno cihelnými zdmi. Tvar i půdorysná stopa nových zdí kopírují zachované sklepní zdivo historických objektů. Po dohodě s autory rekonstrukce z let 1965–1986 bylo odstraněno krytí křížové chodby kláštera minoritů, které bylo poplatné době vzniku. Záměr na dokončení ploch křížové chodby byl vybrán mezi akce zajištěné finanční dotací z tzv. Norských fondů. Závěrečná stavební fáze byla zahájena v polovině roku 2015. V roce 2016 nový ředitel NG rozhodl, že na ploše klášterní čtvrti bude expozice sochařského umění 20. století. Konečné architektonicko-výtvarné vyznění klášterního komplexu s expozicí středověkého sakrálního umění je ale tak mimořádné, že bude nenahraditelnou škodou, pokud bude ojedinělá expozice přesunuta do jiné z budov Národní galerie.

Anežský klášter, pohled z Letné

Úprava zahrady kláštera menších bratří a ploch na severní straně Anežského kláštera, Praha 1

Národní památník na pražském Vítkově byl postaven v letech 1929–1932 podle projektu architektů Jana Zázvorky a Jana Gillara a v letech 1946–1948 byl rozšířen. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších staveb české architektury 20. století. Bloková, žulovými deskami obložená stavba patří neodmyslitelně k pražskému panoramatu a tvoří pozadí k monumentálnímu jezdeckému pomníku Jana Žižky od Bohumila Kafky. Autoři objekt koncipovali jako Pantheon k uctění památky padlých československých legionářů, jehož součástí měl být i hrob Neznámého vojína. Později byl zamýšlen jako mauzoleum prezidenta T. G. Masaryka. Památce padlých ve 2. světové válce měla být zasvěcena zadní rotunda, která byla dostavěna po roce 1945. Základní proměnu v pojetí Památníku přinesl rok 1948. Bylo zde umístěno mauzoleum Klementa Gottwalda a přistavěná část byla dokončena jako síň sovětské armády. Památník se na dlouhou dobu stal místem posledního odpočinku představitelů komunistického režimu. V roce 1989 přestal plnit svou funkci a stal se kulisou pro jednorázové multikulturní akce. Až vládním nařízením z 15. března 2000 byl objekt Národního památníku na Vítkově zařazen mezi skupinu objektů s celonárodním významem, které vyžadují rehabilitaci a oživení, a v souvislosti s tím byl převeden do správy Národního muzea. Následně byla vypsána veřejná architektonická soutěž na jeho obnovu. Ve spolupráci s pracovníkem oddělení moderních českých dějin Stanislavem Slavíkem byl program Památníku definován tak, aby kromě své pietní úlohy, kterou bude plnit i nadále, nabízel návštěvníkům mnohostranný přístup k různým kulturním hodnotám a projektům. Jeho prostory měly pravidelně nabízet škálu kulturních programů zaměřených na novodobé české dějiny. Nejmladší období českých dějin bylo zdůrazněno v pracovní kopii libreta. V roce 2006 byla opakovaně vypsána soutěž na řešení expozice. V soutěži uspěl architekt Petr Všetečka. Ve spolupráci s tehdejším náměstkem generálního ředitele Národního muzea Karlem Ksandrem a Mgr. Markem Junkem vznikla nová výstavní koncepce a projekt rekonstrukce byl v průběhu stavby přepracován. Nevyhnutelnou podmínkou provozu a předpokladem návštěvnosti bylo vytvoření zázemí pro veřejnost (muzejní obchod, odpočinková zóna, kavárna, informační centrum). Památník byl pro veřejnost otevřen v roce 2010.

Památník Vítkov, přízemí, 1. patro, podélný řez

Působení Národní galerie na Hradčanském náměstí v Praze má své kořeny v minulosti – studie na využití paláců lemujících náměstí pro kulturně-reprezentační účely byly zpracovávány již v 50. a 60. letech minulého století.
Schwarzenberský a Salmovský palác byly získány do majetku NG po roce 2001 a představují monumentální palácový soubor, zbudovaný postupně na místě několika starších domů v bezprostřední blízkosti Pražského hradu.
Schwarzenberský palác je jedním z nejkrásnějších renesančních paláců v Čechách. Byl vybudován v letech 1545–1567 Agostinem de Galli (v interiérech jsou nástropní malby vytvořené kolem roku 1580). V 18. století jej barokně upravil Marcantonio Canevalle a později Thomas Haffenecker podle návrhu Antonia E. Martinelliho. Na konci 18. a v 1. polovině 19. století došlo k jeho klasicistním úpravám. V letech 1871–1890 byly provedeny podle návrhu Josefa Schulze menší opravy a obnova psaníčkových sgrafit.
Na hmotu Schwarzenberského paláce z východní strany navazuje v nárožní pozici klasicistní Salmovský palác. Ten nechal vystavět v letech 1800–1810 pražský arcibiskup Vilém Florentin kníže Salm-Salm. Autor je dosud neznámý. Oba paláce mezi sebou uzavírají rozsáhlý dvůr, oddělený od Hradčanského náměstí obvodovou zdí s vjezdovými vraty. Právě tento prostor určila koncepce budoucího „Museum Quarter“ pro vytvoření vstupního objektu galerie.
Ve veřejné soutěži na projektanta rekonstrukce obou paláců jsme uspěli se svým návrhem na vybudování galerijního komplexu, který měl obstát při srovnání s předními evropskými galeriemi. Zvlášť velkou pozornost jsme věnovali zhodnocení atraktivní polohy na hraně Hradčanského paláce a zdejšího genia loci.
Na náš podnět vyhlásila Národní galerie v roce 2004 neanonymní architektonickou soutěž na řešení prostoru v nádvoří mezi oběma paláci. Cílem soutěže bylo nalézt provozně i architektonicky nejvhodnější koncepci řešení vstupního objektu, který měl plnit funkce potřebné při vstupu do galerijních prostor a současně sloužit jako informační centrum Národní galerie. Součástí soutěže bylo i řešení vlivu vestavby na dispoziční úpravy v obou historických palácích. Jednalo se o mimořádně složitý a prestižní úkol spočívající ve skloubení moderního architektonického ztvárnění vstupního objektu, zosobňujícího současné provozní nároky, s historickou tváří
předpolí Pražského hradu. Jako nejvhodnější bylo vybráno architektonické řešení španělského architekta Josepa L. Matea.
Rekonstrukce Schwarzenberského paláce byla zahájena v roce 2003 a po jejím dokončení v roce 2008 bylo do objektu přemístěno umění rudolfinského manýrismu a baroka. Zpřístupněno bylo také podkroví, kde jsou prezentovány historické sbírky vojenského muzea a jedním z exponátů je krásně zachovaný renesanční krov.
Rekonstrukce Salmovského paláce byla zahájena v roce 2008 a skončila v roce 2011. Náš záměr na propojení Hradčanského náměstí s volně přístupným palácovým parterem se zdařil včetně obnovy průchodu na rampu směřující k Nerudově ulici.
Mimořádný výhled na Malou Stranu a celé panorama Prahy využívá kavárna umístěná ve sklepích na úrovni terasových zahrad. V Salmovském paláci je expozice českého umění od přelomu 18. a 19. století, přibližně do 60. let 19. století.
Zahájení prací na novostavbě vstupní haly dlouho bránilo složité schvalování studie ateliéru Josepa L. Matea. Dokumentaci pro provedení stavby dopracovával náš ateliér. Přínosné byly společné konzultace nad detaily řešení. Novostavba začala plnit svou funkci na konci roku 2012, kdy byla v Salmovském paláci zahájena výstava obrazů malíře Františka Kupky.

Schwarzenberský a Salmovský palác, historická fotografie

Vstupní objekt galerie vestavěný do dvora, Schwarzenberský a Salmovský palác, Praha 1

Vstupní objekt galerie vestavěný do dvora, Schwarzenberský a Salmovský palác, Praha 1

Přízemí, Schwarzenberský a Salmovský palác, Praha 1

Letohrádek Kinských byl postaven v 1. polovině 19. století v zahradách na úpatí petřínského kopce. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších českých klasicistních staveb. Rodina Kinských objekt krátce využívala a poté jej za úplatu přenechala nově vznikajícímu Národopisnému muzeu. Již na počátku 80. let 20. století byl objekt vlivem zanedbané údržby ve velmi špatném technickém stavu. Ještě jako zaměstnanci Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů jsme připravili první projekty na opravu vnějšího pláště a na objednávku Národního muzea i rozsáhlou studii přístavby provozního zázemí a rekonstrukce stávajícího objektu. Do roku 1989 se uskutečnily nejnutnější práce, ale vzhledem k havarijnímu stavu objektu muselo být Národopisné oddělení Národního muzea přestěhováno do náhradních prostor. Díky nesmírnému úsilí jeho ředitelky Jiřiny Langhammerové se v průběhu 90. let 20. století podařilo vyjasnit komplikované majetkové vztahy, takže mohla být v roce 1998 vyhlášena veřejná soutěž na projektové zajištění celkové rekonstrukce; v roce 2000 se náš ateliér stal jejím generálním projektantem. Stavební program se pak koordinoval se záměry Magistrátu hl. m. Prahy, který připravil obnovu Kinského sadů. Při vlastní rekonstrukci jsme se snažili zachovat původní klasicistní řešení objektu, pouze nově vkládané provozy, jako je kavárna a řemeslné provozy, jsou řešeny soudobým způsobem. Naše patnáctiletá snaha o obnovu jedné z našich nejvýznamnějších klasicistních památek byla ve spolupráci s firmou Unistav završena v roce 2003.
Řešení expozice následně připravila Jiřina Langhammerová s architektem Janem Poláškem. V polovině roku 2005 byl výstavní objekt otevřen pro veřejnost.

Letohrádek Kinských, přízemí

České muzeum hudby vzniklo v objektu bývalého kostela Maří Magdalény u zrušeného dominikánského kláštera v Karmelitské ulici na Malé Straně. Kostel byl postaven podle projektu Francesca Carattiho v letech 1656–1677. Po zrušení kláštera za josefínských reforem byly prostory kostela využity jako sklady a kanceláře. Byly sneseny průčelní věže, klasicistně upraveno průčelí a boční lodě i kruchta uzavřeny a předěleny patry. Ještě na konci 18. století získal kostel Vrchní poštovní úřad, který provedl další stavební úpravy, stejně jako pozdější uživatelé (posledním byl Státní ústřední archiv). Po vyklizení objektu bylo rozhodnuto, že zde vznikne České muzeum hudby, a v roce 2000 byla vyhlášena soutěž na projektanta.
Naším záměrem bylo vytvořit vhodný rámec pro expozice i pro pracovny a badatelny Českého muzea hudby a zároveň zhodnotit historicky cenný objekt bývalého kostela. Respektovali jsme nejen původní barokní konstrukce, ale i pozdější klasicistní úpravy. Návštěvník vejde do budovy původním vstupem z malého náměstí před objektem, projde bývalým průjezdem s recepcí (byl zřízen poštovním úřadem) a ocitne se ve velké dvoraně, kterou je monumentální prostor bývalé hlavní lodi kostela. Dvorana zůstala obkroužena několika patry klasicistních „pavlačí“ a v jejím závěru se nachází působivá hmota trojramenného schodiště, také klasicistního. Oba prvky propůjčují velkolepému prostoru bývalé lodi jedinečnou atmosféru, kterou zúročují příležitostné výstavy a koncerty. V bývalém presbyteriu je umístěn malý komorní sál. Celé první patro je věnováno expozici hudebních nástrojů, v druhém patře je konferenční sál, knihovna a depozitáře, ve třetím patře jsou opět depozitáře a ve čtvrtém patře je umístěna kancelář ředitele. Autorem řešení expozice je Vlastimil Vagaday a firma g. l. architekti. V parteru bočního objektu jsme umístili galerijní prodejnu, prostory pro občerstvení a hygienické zařízení, v patrech je zázemí zaměstnanců a restaurátorské dílny, navazující v příslušném podlaží na depozitáře.
V roce 2004 byla rekonstrukce ukončena a muzeum bylo otevřeno pro návštěvníky.
Nestandardní ukončení stavby neumožnilo odzkoušení a zaregulování systému řízení klimatu ve výstavních a depozitárních prostorách. S ohledem na nedostatečnou kvalitu instalovaného zařízení nebyl nakonec klimatizační systém vcelku nikdy zcela zprovozněn.

České muzeum hudby v Praze 1

Letohrádek byl vystavěn v letech 1555–1556 podle návrhu arcivévody Ferdinanda Tyrolského. Jedná se o třípodlažní budovu s půdorysem ve tvaru šesticípé hvězdy, který je základem originality vnitřního řešení, tvořeného v 1. a 2. nadzemním podlaží středovým sálem obklopeným šesti kosočtverečnými pokoji, navzájem oddělenými krátkými úzkými chodbami, v posledním podlaží je velký sál. V letech 1948–1951 byl restaurován pod vedením architekta Pavla Janáka. Letohrádek je národní kulturní památkou a společně se sousedním provozním objektem tzv. Hájenky je ve správě Památníku národního písemnictví, který od roku 1985 zajišťoval jeho celkovou rekonstrukci. V jejím závěru jsme se na základě architektonické soutěže podíleli na obnově dekorativní dlažby v nadzemních podlažích letohrádku. Průzkumy přinesly překvapení v podobě původních renesančních vápenných teracových podlah, které se zachovaly v 2. nadzemním podlaží. Vzácné povrchy byly odborně restaurovány, stejně jako historická keramická dlažba ve velkém sále v podkroví. Ve vstupním podlaží byla nově položena mramorová dlažba, jejíž kontrastní barevnost dává vyniknout jemným štukovým reliéfům stropu. Dle aktuálních požadavků Památníku národního písemnictví byly rovněž stavebně upraveny provozní objekty po stranách hlavního vstupu do letohrádku. V roce 2002 byla vypsána další architektonická soutěž na rekonstrukci a stavební úpravy v objektu Hájenky (původně císařské kuchyně). Jednoduchý provozní objekt byl postaven současně s letohrádkem do lomu na stavební opuku. Na počátku 20. století sloužil jako strážnice, v 70. letech 20. století byl zásadním způsobem přestavěn podle projektu Václava Tintěry. Na základě iniciativy ředitelky Památníku národního písemnictví Evy Wolfové byl pro Hájenku vypracován nový stavební program, nyní je v klenutém přízemí umístěna sbírka Jiřího Karáska ze Lvovic se studovnou a v patře sbírkový depozitář. Objekt byl zpřístupněn veřejnosti na počátku roku 2005.

Zákres historické dlažby, letohrádek Hvězda

Muzeum v Nové Pace má dlouhou a bohatou tradici. Jeho historické sbírky jsou umístěny v tzv. Suchardově domě, který si spolu s vedlejším ateliérem nechal postavit v roce 1895 Antonín Sucharda, člen známé rodiny umělců. Pro mineralogickou sbírku a soubor zkamenělin byly vyčleněny prostory typického bankovního ústavu z 30. let 20. století v centru města. Po prodeji budovy bylo nutno pro umístění sbírek nalézt nové vhodné prostory.
V roce 1993 nám Městský úřad v Nové Pace v návaznosti na výsledky architektonické soutěže na novostavbu muzea spojeného s městskou knihovnou zadal vypracování přípravné i prováděcí dokumentace novostavby. Na stavbu jsme vytipovali pozemek ve svahu v bezprostřední blízkosti Suchardova domu, který byl po demolicích historické obytné zástavby prázdný.
Naším prioritním záměrem bylo, aby novostavba nepůsobila ve vztahu k okolí rušivě, a proto její tvar i hmota (byl zvolen dvoupodlažní objekt s krytými arkádami před vstupy v obou výškových úrovních) vycházely z typologie místních staveb. I volba materiálů byla tradiční: střecha krytá břidlicovými šablonami, režné zdivo a výplně otvorů z tvrdého dřeva. Stejně jednoznačně a prostě je řešen i interiér. V přízemí pod arkádou se nachází vstup do expozice geologického vývoje, která začíná již ve vstupní hale. Hlavní část expozice je umístěna v zadním traktu přízemí bez denního osvětlení, kde je do záměru zakomponována i odkrytá skála ve svahu. Ze vstupní haly vede schodiště do expozice polodrahokamů v 1. patře, na stejné úrovni je i nezávislý vstup do městské knihovny. V podkroví byla dodatečně instalována ojedinělá expozice spiritismu. Součástí řešení je i úprava nástupní plochy se sochařsky řešenou fontánou od Tomáše Rafla.
Na přelomu let 2011 a 2012 byl upraven vstupní parter, v rámci zpřístupnění
pro tělesně postižené byl do objektu vestavěn výtah.
Náš ateliér také připravil technicky náročnou obnovu novorenesančního pláště Suchardova domu s figurálními sgrafity podle návrhu Mikoláše Alše a s plastickou výzdobou od členů rodiny Suchardů.
Díky financím z rozvojových fondů byl v roce 2012 realizován projekt na úpravu komunikace Františka Procházky oddělující novostavbu od historických muzejních objektů.

Muzeum polodrahokamů a spiritismu, Nová Paka

Cisterciácký klášter Plasy byl založen v roce 1144 přemyslovským knížetem Vladislavem II. Klášteřiště bylo umístěno na terase nad řekou Střelou a osazeno mnichy z bavorského Langheimu. Ti postavili pozdně románskou baziliku Nanebevzetí Panny Marie a konvent v konečné kamenné podobě patrně ještě ve 12. století. V roce 1420 byl klášter zničen husity a jeho majetek rozchvácen. Řeholníci se však záhy vrátili a začali s nejnutnějšími opravami. Po bitvě na Bílé Hoře se klášteru vrátily zastavené statky, a tak mohla začít jeho velkorysejší obnova. Za opata Kryštofa Tenglera získal kostel Nanebevzetí Panny Marie raně barokní podobu. S nástupem opata Ondřeje Trojera, který do Plas povolal J. B. Mathea, započal nový rozkvět kláštera. Tehdy byla postavena sýpka s hodinovou věží, v níž zůstala zachována raně gotická královská kaple, vybudována byla také nová prelatura. Následující opat Evžen Tyttl ve spolu­práci s architektem J. B. Santinim připravoval přestavbu celé klausury včetně kostela. Podařilo se mu však realizovat pouze přestavbu konventu, která znamenala zásadní změnu prostorových vztahů v areálu. Dokončení záměru zabránilo zrušení kláštera v 1785 císařem Josefem II. V roce 1826 zakoupil plaské panství Klement Václav Lothar kníže Metternich, který zde viděl možnosti velkého ekonomického rozvoje. V souladu s tím realizoval v areálu zrušeného kláštera stavební úpravy. Nechal přestavět prelaturu na zámek, odstranit klášterní brány, zbořit kostel Panny Marie Růžencové. Z klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie se stal kostel farní. Zároveň byly provedeny rozsáhlé terénní úpravy uvnitř areálu kláštera i v jeho bezprostředním okolí. Na konci 19. století došlo k přestavbě pivovaru. V roce 1945 bylo na základě Benešových dekretů panství včetně areálu bývalého kláštera znárodněno. Budovy i pozemky byly různě využívány a byla zde provedena řada nevhodných úprav. V 70. letech 20. století byly zahájeny přípravné práce pro rekonstrukci této významné památky a přestavba pokračuje s přestávkami dodnes. V roce 1995 byl areál bývalého cisterciáckého kláštera prohlášen vládou ČR Národní kulturní památkou. V roce 2008 bylo rozhodnuto, že v objektech bývalého hospodářského zázemí kláštera (pivovar s klášterním mlýnem, hospodářský dvůr) vznikne „Centrum stavitelského dědictví v Plasích“, které bude provozovat Národní technické muzeum. Pivovar byl určen pro expozice historických materiálů a hospodářský dvůr pro prezentace technologií. O zřízení takovéhoto střediska usilovali odborníci již dlouho.
V roce 2009 byla vyhlášena soutěž na projektanta rekonstrukce areálu pivovaru, kterou jsme vyhráli. Záměrem investora bylo do budovy pivovaru umístit depozitáře se sbírkou stavebních materiálů, prvků a konstrukcí a atraktivnější část sbírky prezentovat formou muzejní expozice. Rozhodli jsme se vrátit pivovar v maximální možné míře do podoby, kterou měl koncem 19. stol., aby se i on stal „exponátem“. Zbavili jsme ho všech nevhodných přístaveb a vestaveb, jeden pivovarský komín jsme opravili a druhý nechali rekonstruovat (cihly i tzv. větrák dodavatel získal ze zrušeného pivovaru Hořesedlech). Do přilehlého barokního domu mlynáře bylo umístěno informační centrum a do klasicistního domu sládka provozně-administrativní zázemí.
V souvislosti s připravovanou obnovou hospodářských budov kláštera se město Plasy rozhodlo revitalizovat v areálu veřejné plochy. Soutěž na projektanta jsme vyhráli, a proto jsme mohli svoji představu o rehabilitaci klášterního areálu rozšířit i na další území. Naší snahou bylo zachovat doklady postupného vývoje klášteřiště od románského kláštera přes vrcholně barokní přestavbu a jeho „zanikání“ pod racionálními úpravami Metternichů. Respektovali jsme proto všechny zachované hodnotné úpravy a neupřednostnili jsme žádnou vývojovou etapu. Odstraněním části přestárlých stromů jsme obnovili atraktivní průhledy na historické budovy. Zaniklý kostel Panny Marie Růžencové u bývalé horní brány jsme připomněli vydlážděním půdorysu ověřeným archeologickým průzkumem. Zázemí pro návštěvníky jsme řešili tak, aby „genius loci“ místa zůstal zachován.
V roce 2012 se nám v Plasích naskytla možnost řešit obnovu další zajímavé stavby, a to po vítězství v soutěži na projektanta, kterou město vyhlásilo z podnětu rakouské ambasády. Jednalo se o hrobku Metternichů vybudovanou kancléřem Klementem Metternichem v letech 1827–1828. Kníže tehdy nechal přestavět v empírovém slohu původně středověký a později zbarokizovaný kostel sv. Václava, do jehož suterénu byla umístěna rodinná hrobka. Dodnes tam leží pozůstatky více než 20 příslušníků rodu, včetně samotného kancléře. Zde bylo naším nejdůležitějším úkolem vyřešit zvýšenou vlhkost.
V roce 2014 jsme vyhráli v soutěži na projektanta opravy vnějšího pláště tzv. Sodovkárny, která byla původně součástí pivovaru. Práce proběhly v roce 2015, byly při nich odstraněny dodatečné přístavky a v rámci možností obnoveno původní členění fasády. Tím se stal objekt důstojným protějškem rekonstruovaného areálu pivovaru. Završením naší práce je instalace orientačního systému všech budov NTM. V roce 2016 získala obnova pivovaru a hospodářských objektů řadu cen; mimo jiné titul „nejlepší architektonická realizace na území České republiky“.

Při rekonstrukci pivovaru v areálu kláštera byl pod zavážkou objeven historický parní stroj, stal se součástí expozice.

Původní stav prostor a expozice, Centrum stavitelského dědictví, Plasy